Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzepření se vlastní podstatě a popření sebe sama. Jako by se Finové SHADE EMPIRE pokusili vymanit z vlastních kořenů a současně zůstat věrni. Dilema, které není snadné zvládnout, ale které možná tak trochu odpovídá konceptu alba "Sunholy", na němž si skupina v textech vzala na přetřes děsivé události vražd a sebevražd amerického kultu Peoples Temple. Jejich symfonický blackmetal tak nabral trochu jinou formu, než známe z předchozích alb. Možná až překvapivě si skupina rozbila svůj dříve funkční koncept a kromě stále přítomné stylové tváře se vydala kamsi za hranice své říše až do oblastí vstřícně zpěvného a uvolněného rock/metalového ranku. Máme tedy co do činění s další skupinou, která plní dnes tak populární post blackovou škatulku. SHADE EMPIRE na to jdou ale dostatečně osobitě a svou zasmrádlou bažinu přemosťují vzletnými a baladickými vrstvami, které především po vokální stránce nabraly až poprockově přívětivou fasádu.
Střídání poloh není pro skupinu nic nového. Již na albu "Omega Arcane" (2013), které začínalo ve stylu znělky "Game of Thrones" a následně propukalo v pompézní orchestrální black metal, používali melodické vokály. Jen zde byly ještě ve formě táhlých vzletných zpěvů. Když vynechám poněkud tradiční "Poetry Of The III-Minded" (2017), trvalo skupině dost dlouho, než přišla s další porcí zajímavé hudby. "Sunholy" je ale také trochu kontroverzním dílem. Proti svému předchůdci, který se hnal pěkně v tempu v zaběhnutých kolejích, se Finové odvážili mimo stylové hranice a vyvstává dotaz na důvody tohoto úkroku. Není možné opomenout i jistou vypočítavost a snahu svézt se na populárním post blackovém trendu. Ale já zkusím věřit v upřímnost jejich vize. Provedení je totiž dostatečně sebevědomé a v jistém ohledu i osobité, takže o přejímání inspirací se tak úplně mluvit nedá. SHADE EMPIRE totiž neuhýbají do temné post metalové strže, neexperimentují s industriálem či elektronikou, ani si nehrají s populárními post rockovými odlehčeními, naopak přizvali na pomoc přívětivé melodie a lehké až hitově vlezlé rockové aranže.
Aktuální SHADE EMPIRE se tak na jedné straně dokáží držet symfonicky hutné blackmetalové polohy včetně silového vokálu, ale na druhé se umí dostat až kamsi do melodické jemnosti a pokud to trochu, ale opravdu jen trochu, přeženu, do jemnosti připomínající až lovemetalové HIM. Tato jemnost, kterou skupina do své hudby vpašovala ve formě baladické citovosti naplno propuká v poslední "Rite of Passage". Ale hlásí se o slovo často i předtím, což je při střídání s hrubě blackovými pasážemi velmi kontrastní. Opravdu výrazně to vybuchuje v přívětivé "This Coffin an Island", titulní "Sunholy" s tak trochu OPETHovskou aranží a pompézní "Maroon", do níž jsou vmíchány i jemné chóry a skladba tak bojuje s až přearanžovanou plností, současně ale nabízí silný hudební obsah, výrazné melodie i dostatek hrubé, byť symfonicky pojaté, blackové náplně. Objevují se odkazy na CRADLE OF FILTH, šikovně a funkčně použité v kontextu celkového rázu skladby.
"Sunholy" je albem prohánějícím se pod taktovkou silových riffů, stejně jako ladně plynoucím na vlnách rockových melodií. Symbióza kontrastních prvků ale až překvapivě dobře funguje a hlavní zásluhu má samozřejmě zručnost, s jakou skupina dokázala své představy zhmotnit. Kdyby zůstali jen u své osvědčené blackmetalové formy, asi bych je přešel bez většího povšimnutí. Takto jsou ale specifičtí a dokáží tedy oslovit především někoho ne zcela stylově oddaného. Jaký na to májí názor pravověrní blackmetaloví fanoušci, to už je druhá otázka.
1. In Amongst The Woods
2. The Apostle
3. This Coffin an Island
4. Sunholy
5. Torn Asunder
6. Maroon
7. All-Consuming Flame
8. Profane Radiance
9. Rite of Passage
Diskografie
Sunholy (2023) Poetry of the Ill-Minded (2017) Omega Arcane (2013) Zero Nexus (2008) Intoxicate O.S. (2006) Sinthetic (2004)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 15. září 2023 Vydavatel: Candlelight Stopáž: 53:47
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.